Jak jsem se dostala ke kynologii a pejskům vůbec
Už pár let jsou mojí největší zálibou moji pejsci. Když už jste navštívili moje stránky, možná by Vás mohlo zajímat, jak jsem se k tomu vůbec dostala :)
Moji rodiče se kynologii věnují už dlouho. Když mi bylo deset let, mamka si ke své ovčandě pořídila Alíka, štěně belgického ovčáka. Nebylo úplně malinké, vlastně už nebylo vůbec malé. Bylo mu asi deset měsíců. Plánovali jsme, že nám několik let bude dělat společníka, nakonec jsme ho neměli dlouho. Po několika krásných týdnech přišel den, který se stal našemu Alíkovi osudným. Prodělal epileptický záchvat, a tak ho rodiče odvezli k veterináři. Když se Alík probouzel z nárkózy, doktor řekl, že by měl za chvíli záchvat další. Upřímně prohlásil, že by bylo lepší nechat ho odejít. Maminčiny oči ve vteřině zalily slzy. Srdce jí pukalo, ale věděla, že to pro Alíka bude nejlepší. Náš pejsek se nikdy nedožil ani prvních narozenin. Ještě mnoho dní po té nám bylo hrozně. Slzy, které nám denně stékaly po tvářích, patřily jen a jen Alíkovi, tomu úžasnému pejskovi, na kterého budeme vždycky v dobrém vzpomínat. Uplynul měsíc a mě pořád bylo tak úzko. Ostatní se s bolestí smířili, co jiného jim také zbývalo. Já ale ne! Přišlo mi hrozně nespravedlivé, jaký osud byl Alíkovi přichystán. "Proč se narodil, když měl za pár měsíců umřít?" říkala jsem si. "Možná proto, aby aspoň na tu krátkou dobu pocítil lásku své paničky. Aby si jako malinký mohl hrát se svými sourozenci. Aby mohl alespoň jednou prohnat sousedovu kočku a po té chodit mezi ostatními psíky s hlavou vztyčenou. Zkrátka, aby si užil ten kraťoučký život, který mu byl přidělen." Nebylo to fér. V životě není fér spoustu věcí, ale vysvětlete to malé holce, která věří ve šťastné konce z pohádek. Vždycky jsem se chodila vybrečet za mamkou, která mě objala a řekla, že Alíkovi je teď dobře. Táta se rozhodl, že už nebude jen čekat, kdy se s tím vyrovnám. Měl tenkrát dva německé ovčáky, Bronďu a Artíka. Art už byl starý, Bronďovi bylo šest. Nabídl mi, jestli se nechci o Broníčka starat a třeba s ním i cvičit, vzít ho prostě za svého. Musel tenkrát v někde hloubce vědět, že s těma kožichama plnýma blech po boku budu nejšťastnější člověk na světě. Druhého rána jsem přišla s tím, že to můžeme zkusit. Dnes už můžu upřímně říct, že jsem v tu chvíli souhlasila jen proto, aby viděl, že si vážím jeho pomoci. Hned odpoledne jsme vyrazili na cvičák, kde měl Bronďa bydlení. Od toho dne je Bronďa mým sportovním parťákem, ale hlavně nejlepším přítelem.
Na konec tohoto článku ještě přidávám fotku Alíka. Pejska, jehož smutný osud se stal mou cestou k Bronďovi a zároveň bránou do kynologického světa... NIKDY NEZAPOMENU♥
Komentáře
Přehled komentářů
Zdravím, je to fakt nespravedlivé a jedinou chybou psů je, že jejich život je tak krátký. S jejich odchodem se nesmíříme nikdy, nikdy nezapomeneme, vzpomínáme, ale život jde dál a tak si pořídíme dalšího pejska a toho ve psím nebi nosíme v srdci. Vím o čem je řeč, mám sedmého pejska, miluju tu mrchu, co mi demoluje kvartýr, ale nikdy na ty, co už tu nejsou nezapomenu. Hodně štěstí a kynologických úspěchů
Můj první NO
(Jana Holásková, 25. 10. 2014 0:24)