Psi, psíci, pejsánci

Více než rok se odhodlávám k těmto řádkům a vlastně ani nevím, co přesně na nich má stát. Nechci tu jentak bezvýznamně popisovat Bronďovo trápení, které prožíval, než jsem ho nechala jít. Chtěla bych, aby tenhle článek promluvil do duše všem, kteří někdy budou muset rozhodovat za němou tvář.

Broníček byl opravdový milovník života. Ve dvanácti letech při operaci míchy překonal sám sebe a ve třinácti jakoby ani nestárl. Radoval se z každé maličkosti a já s ním. Nikdy mě nenapadlo, že tu se mnou nebude napořád.

Byla jsem na cestě ze školy za horkého letního dne. Už jsem vystupovala z autobusu, když zazvonil telefon. Táta. Chtěl vědět, kdy přijdu domů. Hned bylo jasné, že něco není v pořádku. Dorazila jsem během minuty. Táta stál v chodbě, nic neříkal a působil klidně. "Vyděsils mě! Myslela jsem, že je něco s Bronďou!" vynadala jsem mu. Jedním slovem s bolestí v očích mi dal za pravdu. "Je venku." Vyběhla jsem na dvůr. Broníček bezmocně ležel na přeschlém zoufajícím trávníku. Nešla jsem k němu. Naděje, že se zvedne a přijde za mnou on, mě ale rychle opustila. Jen se ohlédl a zas zpátky položil hlavu. Mlčky jsem si k němu klekla a pohladila ho. Nechtěl jíst a nemohl vstát. Takhle to být nemělo, Bronďa měl usnout a odejít ze světa hrdě a bezbolestně. Kdo jiný by si to zasloužil víc než on. Rozhodla jsem, že pojedeme na veterinu, hned. Ještě několikrát jsem se pokusila Bronďu přijmout, aby vstal. Už se ani nesnažil. Věděli jsme, že se dnes nebudeme vracet se zdravým pejskem, ale s velikou dírou v srdci. Drncali jsme autem po neupravené silnici, když Bronďa najednou vstal. To by nebyl můj pejsek, aby se vzdával. Tenhle boj ale vyhrát nemohl. Přesto jsme zastavili. Broníček se rozběhl po poli a vypadal šťastně. Dodnes ho tam vidím. Vyčítala jsem si, že jsem ho málem poslala na smrt předčasně. Jenže co jsme se vrátili domů, byl Bronďa zas naprosto bezmocný nad svým tělem. Čekali jsme do dalšího dne. Nezlepšilo se to. Naopak měl ještě bolesti. Jeho oči mě prosily, abych to udělala.
 Čekala jsem s Broníkem v autě, než přijde veterinář s injekcí. Byl to čas na několik posledních pohlazení, na poslední slova. Bronďa na pana doktora už ani nevrčel, jak to vždycky dělával. Nechal si do těla putovat látku, jenž mu měla pomoci od toho několikahodinového trápení. Po celou dobu až do poslední vteřiny se mi díval do očí. Ten pohled nikdy nezapomenu. Díval se dlouze a hluboce, jakoby říkal "Díky". Ať už to bylo díky, že můžu jít, nebo díky za život s tebou, v duchu jsem děkovala já jemu.

Mohla jsem ho držet při životě ještě pár hodin nebo možná dní. O to by Bronďa ale nikdy nestál. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě a dnes s odstupem času jsem si jistá, že bylo správné.

Není fér držet své čtyřnohé kamarády při životě jen pro svůj dobrý pocit, i když se vám v tu chvíli vnucuje myšlenka, že to děláte pro ně. Na Broníčka mi zůstaly ty nejkrásnější vzpomínky a vím, že si teď běhá po nebeské louce a je zase šťastný.