Chuť do života
Bylo okolo páté hodiny mrazivého prosincového rána, když jsem uslyšela ten šílený zvuk mého budíku. Začínal nový den, zdánlivě stejný jako každý jiný. Přes triko na spaní jsem navlékla snad všechno oblečení, co jsem měla po ruce, a s ještě zalepenýma očima vyrazila venčit. Nejprve jsem šla s Axíkem. Jakmile by nešel první, celé Čakovice by měli díky jeho štěkotu zaručený efektivní budíček. Jen nevím, jestli by o to v pět hodin ráno stáli. Vrátila jsem se a pokračovala u Brondi. Vůbec nemohl hýbat zádní nohou. "To rozchodíme" říkala jsem v domnění, že si ji přeležel. Došli jsme do parku a Bronďa nožku pořád tahal po zemi. Zdálo se, že mu to nevadí. Jakoby ji necítil. Po ranním venčení jsem to hned řekla tátovi. Usoudili jsme, že počkáme do odpoledne. Když se to nezlepší, pojedeme k veterináři.
Ve škole jsem seděla naprosto nesoustředěně a pořád jsem přemýšlela nad Bronďovou tlapkou. Po druhé hodině jsem volala domů. Bronďa nohu pořád necítil. Strachem se mi svíral žaludek. Bylo už jasné, že to nebude žádná prkotina, protože za tři týdny měl mít už dvanácté narozeniny.
Odpoledne Bronďa přestal cítit i druhou zádní nohu. Hned jsme vyrazili k našemu veterináři. "S tímhle Vám bohužel nemohu pomoci." Těmito slovy ukončil prohlídku a my pokračovali na veterinární kliniku do Stodůlek. Po vyšetření a rentgenu bylo vše jasné. Bronďa měl od mala výrůstky na páteřy. Laicky řečeno, jeden výrůstek mu teď narážel do míchy, proto necítil zadní nohy. Dostal injekci a kapačku. Na klinice jsme čekali asi 3, možná 4 hodiny, než se kapačka vyprázdní. Mezitím nás veterinář blíže seznamoval se situací a s možnostmi, jak ji řešit. Měli jsme tři možnosti. Buď Broník podstoupí operaci náročnou jak finančně, tak především zdravotně, nebo bude posledních pár dní, co mu s tímto výrůstkem zbývali, trávit pravidelným chozením na kapačky. Poslední možností bylo ulechčit mu trápení a nechat ho předčasně a bez boje odejít. Během svého výkladu pan doktor mnohokrát zdůrazňoval větu "Je to hodně starý pes!", čímž chtěl samozřejmě poukázat na to, že operaci nemusí přežít. Při jeho slovech se mi draly slzy do očí. Brečela jsem při pohledu, jak mého čtyřnohého miláčka zrazuje vlastní tělo. Až do téhle chvíle jsem si nikdy nepřipustila, že on taky stárne. Krátce před půlnocí jsme opouštěli kliniku. Cestou domů mi mamka znovu opakovala, co říkal veterinář. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Peníze vložené do operace by vzhledem k mému věku nešly z mé kapsy. Broník mi jen těžko mohl říct, jestli se na operaci cítí. Srdce radilo tak, rozum jinak.
Další den Bronďovi dělali sono, abychom zjistili, jak jsou na tom jeho orgány. Byly v pořádku. Tohle zjištění pro mne bylo velkou nápovědou. Na operaci půjde! Připadala jsem si odhodlaně, ale vlastně jsem si ani vteřinu nebyla svým rozhodnutím jistá.
Hned příští večer jsme Bronďu přivezli na kliniku. Při čekání na anesteziologa jsem Bronďovi pořád opakovala, že bude spát a až se probudí, budu u něj. Vím, že mi nerozumněl, ale něco mi říkalo, abych mu to pověděla. Než ho uspali, veterinář opět zopakoval, že je to hodně starý pes. Ta slova ve mě vyvolávala pochyby a hrozný pocit ze špatného rozhodnutí.
Abychom během operace neseděli v čekárně, jeli jsme se podívat do obchodního centra ve Stodůlkách. Opravdu naivní představa, že tak přijdu na jiné myšlenky. Seděla jsem na lavičce, koukala do výloh postranních obchůdků a poslouchala úryvky z rozhovorů kolemjdoucích lidí. Debaty typu "Nutně potřebuju černé triko s flitrama, jinak nemám nic na dnešní párty!" mi připadaly stupidní víc než kdykoli jindy. Fyzicky jsem možná seděla tady, ale duchem jsem byla s mým pejskem!
Za pár hodin už jsem seděla u Broníka v boxu, prohlížím si ho a čekám až se probudí. Ze srdce mi spadl jeden velký kámen, když operaci přežil, ale při pohledu, jak bezmocně leží a do těla mu z kapačky putují další umělé látky, mi pořád bylo hrozně. Ještě v noci s náma Bronďa odjel domů. Spala u něj. Když ráno zjistil, že nemůže vstát, že ho neposlouchají nohy, začal hrozně kňučet. Nevěděl, co se s ním děje a zoufale se znovu a znovu pokoušel donutit své nohy, aby ho poslouchali. V takových chvílích jsem si vyčítala svou volbu poslat ho na operaci. . Celý první den jen ležel, zoufal a počurával se na plínky, které měl pod sebou. Najednou už to nebyl ten veselý pejsek, ten bojovník, který na sobě nikdy nedal znát jakoukoli bolest. Minutu co minutu jsem ho litovala a sebe obviňovala. Každý den jsme jezdili na injekce. Veterinář říkal, že pokud Bronďa ještě někdy bude sám chodit, minimálně dva týdny nemůžeme takový pokrok očekávat. Netrvalo dlouho a v Bronďovi se opět probudil bojoník, jakým byl celý život. I když ho nožky neposlouchali, o chůzi se pokoušel, kdy jen to šlo. Zase se radoval, do očí se mu znovu vrátila ta zářivá jiskra. Ani ne týden po operaci uvedl do údivu všechny zaměstanance veterinární kliniky. Do ordinace přišel po kluzkých dlaždicích bez pomoci úplně sám, i když se mu nožky trochu motaly. Nemohli tomu uvěřit. Byl to zase můj Bronďa, pejsek s neskutečnou chutí do života, díky které překonal i ty nejtěžší překážky a dokázal neuvěřitelné. Pejsek, který každý den kouzlí úsměv na mé tváři.
Je to už třičtvrtě roku a Broníkovi bude brzy třináct let. Užívá si život, raduje se, těší lidi kolem sebe a miluje. Život je boj a on je Bojovník s velkym B. Miluju ho a nikdy na něj nedám dopustit!♥