Jak jsme k sobě přišli?
Akirku jako jedinou fenku nemáme od štěňátka. Vyrůstala u chovatelky německých ovčáků, která ji dala vycvičit a uchovnit někomu jinému. Pověřené osobě se však Akiru uchovnit nepovedlo a tak byla vrácena bez vykonané zkoušky, ale za to s neskutečným strachem. Majitelka Akči se zkontaktovala s mým tátou, který už jí s několika fenami požadovanou zkoušku složil. Řekla mu o Akiře a za pár dní byla u nás. Drobounká vlkošedá čubička se sympatickým výrazem, ale nešťastnýma očima.
Hned při prvním tréninku jsme zjistili, že s výcvikem nemá příliš dobré zkušenosti. Při povelu se bála a byla nervózní. Takže jsme začali úplně od začátku. Důležité bylo získat její důvěru, což se podařilo relativně lehce díky její chuti k jídlu. Pamlsky se nechávala uplácet, jak jen to bylo možné, to pro nás znamenalo velkou výhodu.
Asi po roce, co Akirka byla v naší péči, se táta pokusil o složení zkoušky. Akča byla nervózní, nesoustředěná a nepodařilo se jí získat dostatek bodů. Chtěl to vzdát a vrátit ji zpátky, ale ujala se jí mamka. Dalších třičtvrtě roku se jí věnovala. Na zkoušce se Akira dostala přes stopu a poslušnost až k obraně, s kterou měla největší problém. Když se obrana blížila ke konci a já věděla, že Akira odkousala dostatečně dobře, modlila jsem se, opravdu modlila, aby nezvládla poslední cvik, poslední zákus, aby spadla z rukávu. Zkrátka dala bych v tu chvíli nevím co za to, aby Akira zkoušku nesplnila a ještě u nás nějakou dobu zůstala. Ona to ale zvládla. Splněná zkouška znamenala mamky nadšení z dobře provedené práce,ale na druhé straně se dostavil smutek a strach z bolestného loučení. Nebyla to první fenka, kterou po splnění zkoušky navždy vracíme. Byla ale jedinou, která u nás byla tak dlouho. Dva roky je opravdu dlouhá doba na to, abyste si k tomu kožichu plnému blech nevyvinuli vnitřní vztah. Mamka na ten pocit byla připravená, byla odhodlaná se s Akirkou rozloučit, vždyť jí ani nic jiného nezbývalo. Jiné to bylo se mnou. Od všech fenek, které máme na výcvik se snažím držet co nejdále. Stačí málo, abych se do nich zamilovala. U Akirky to ale bylo jiné. Přes léto jsem jako brigádu chodila k tátovi do psího hotelu starat o psy. V hotelu byla ubytovaná i Akirka. Dva měsíce každý den jsem se o ni starala. Byla to sympatická veselá fenka s těžkou minulostí, rychle mi přirostla k srdci.
Den před Akiry návratem jsme se s ní byli naposledy projít. Pohled na nic netušící vesele pobíhající fenku mě ubíjel. Byla šťastná. Loučení proběhlo rychle, dostala dobrotku a odešla jsem.
Další den jsem přišla domů a ve dveřích jsem potkala tátu. Podal nenadepsanou obálku a odešel. První, co mě napadlo "Zpráva o tom, že Akirka u nás zůstane!" Hned mi došlo, že je to pitomost. Bylo to pár vteřin, než jsem obálku rozbalila, ale hlavou mi proběhlo tolik myšlenek. Uvnitř byl opravdu Akiry průkaz původu, kde jsme byly uvedeni jako majitelé my! Neumím popsat, jak jsem se v tu chvíli cítila. Na jednu stranu obrovské štěstí, na druhou stranu obavy, jak se zvládneme starat ještě o dalšího pejska. Už tak jsme jich měli dost.
Nějakou dobu se o Akiru starala mamka, protože já měla sotva dostatek času na Bronďu s Axem. Když mě Broník v krásném věku 13,5 roku opustil, začala jsem se o vybrečenou fenku starat já napůl s tátou a teď je z ní skvělý rodinný pes :)